V neděli jsem se rozhodl, že zajedu opět do obřího obchodního centra Sawgrass Mill, největšího nákupního centra v USA. Mám totiž před sebou už jen jeden volný víkend, protože ten poslední, už pojedu domů a ten jediný volný víkend možná pojedu na Key West, což je nejjižnější výběžek Floridy a možná USA vůbec a tak pokud jsem si chtěl ještě nakoupit něco na sebe, celý volný nedělní den se pro to hodil.Ondra chce totiž půjčit auto a vyjet někam na výlet a na Key Westu shodou okolností taky ještě nebyl, tak jsem si říkal, že bych se k němu přidal a na auto mu přispěl. Byla by to pěkná „tečka“ za prázdninami strávenými na Floridě. Snad se to povede, auto si Ondra opravdu půjčí a podívám se tam.

Do nákupního centra to mám asi hodinu a čtvrt autobusem, takže hodně velká dálka, navíc to tak zvláštně objížděl, že jsem celou dobu v autobuse nebyl zas až tak uplně přesvědčený, kde a kdy přesně vystoupit. Celý den bylo od rána naprosto zataženo. Dorazila sem velká oblačnost z bouře Emily, která se nad Floridou měla vyřádit ale nakonec nedorazila. Rozbila se o pohoří v Dominikánské republice, takže tu bylo akorát úplně pod mrakem. Chvílema i poprchávalo. Po dlouhé cestě jsem nakonec trochu podle intuice správně vystoupil a šel asi 5 minut pěšky až jsem došel do nákupního centra. Tentokrát tam bylo snad ještě víc lidí, než když jsem tam byl naposled s Victorem. Prošel jsem opět spoustu obchodů a nakoupil si ještě pár věcí na sebe, které bych u nás nesehnal a už vůbec ne za takovou krasnou cenu. Když jsem tak procházel ty obchody a zkoušel si věci na sebe, zjistil jsem kolikrát, že mám velikost trička S a kalhot zase kolikrát 36. Přitom u nás mam trička L maximalne M a kalhoty šířku 32 nebo 33. Nechápu styl jejich číslování, ale kolikrát člověk absolutně nerozumí, jakým stylem tu číslování oblečení vedou.O to horší je to, kdyby člověk chtěl přivést něco druhým, protože ikdyby znal velikosti, tady je to ve výsledku uplně jiný. Ve výsledku se to pak projevilo tak, že třeba džíny jsem si zkoušel asi až na počtvrtý. Což zase takový problém až tak není, nebo alespoň u nás ne. Zjistíte že vám jsou kalhoty velký a rovnou si dojdete pro z kabinky pro jinou velikost a zase nazpátek zalezete. Tady však ne, tady pokud chcete jít do kabinky, musíte požádat obsluhu aby vám odemkla, potom zkontroluje kabinku, zda je prázdná, pak se vás zeptá kolik kusů vnášíte a pak na dveře napíše nebo pověsí cedulku s číslem určující počet kusů oděvů, které jste si do kabinky přinesli. Takže jsem 4x někdy dokonce i 6x otravoval toho samého člověka, aby mi pokaždé odemkl kabinku. Jakmile totiž kabinku opustíte, sama se zamkne a dveře se vždy dobouchnou. Ve výsledku si prostě připadáte jak uplný blbec, protože neustále máte pocit, že někoho otravujete a za druhé si říkáte, že si o vás musí myslet, že jste uplně neschopný, když si zkoušíte jedny džíny asi 5x, protože nejste zvyklý na jejich nesmyslné číslování oděvů. Mě to přijde jak když oni musí za každou cenu zaměstnat někoho. To by bylo takové ušetření nákladů, kdyby tam nestál šašek, který vám pokaždý odemkne kabinku abyste si něco mohli zkusit, zaroveň by to ušetřilo i hodně času, protože to zdržuje. Navíc všichni co v dané prodejně pracují, tak mají sluchátka s mikrofonem, něco na styl FBI policistů z amerických filmů, a prostřednictvím toho spolu komunikují. Tudíž, když potřebujete jinou velikost, pracovník se pootočí, vtlačí si sluchátko hlouběji do ucha, mikrofon přiblíží k ústům, skoro „tajně“ pronese že zákazník potřebuje ono číslo velikosti a pak vám ho někdo jiný přinese. Prostě typická gesta tajných agentů amerických filmů, asi si tady na to hrají rádi.
Nákupy mě totálně vyřídili ale musím říct, že jsem pořídil. Do nákupního centra jsem přijel něco po poledni a odjížděl jsem  po 7 večer. Odpoledne začalo navíc pršet a pršelo i celý večer. Po nákupu jsem šel na zastávku čekat na autobus. A věřte nebo ne, národ který lítá do vesmíru ještě neobjevil něco, jako přístřešky na zastávkách. Takže jsem tam v podstatě moknul a krčil se pod nějakým stromem. Podle doby po kterou jsem na autobus čekal bych řekl, že mi ten předešlý autobus akorát tak nějak ujel pomalu před nosem. Nadával jsem na zastávce česky, kde ten autobus k sakra je, protože mě ničilo to čekání a ještě v dešti, když se člověk nemá kam schovat. Ještě, že černoši co tam mokli se mnou, mi nerozuměli. Když autobus přijel, byl vevnitř klasicky vychlazený snad na 17 stupňů, což člověk opravdu uvítá, když nastoupí docela promoklý (ironie). Pak člověk nemá nastydnout. Jsou fakt blázni. Přijde mi jak když sen každého autobusáka bylo v dětství být zmrzlinářem. Jinak si ty přehnaně vychlazené autobusy neumím vysvětlit. Když jsem seděl v autobuse, říkal jsem si, jak už jen dojedu domů a odpočinu si a natáhnu se v křesle. Pak však najednou zastavil řidič na některé zastávce a prohlásil, že dál nejede, že končí. Vůbec jsem to nepochopil, proč v půlce trasy skončil. Asi mu „padla“ tak nás prostě vyhnal a jel dom,  nebo nevím :D Říkal jsem si, že tedy půjdu pomalu směrem domů, než pojede další, protože nenávidím čekání. Nakonec to dopadlo tak, že nejel žádný a já šel obtěžkaný taškami asi 4 km až domů. No alespoň jsem měl pohyb. Ale večer jsem šel spát dost brzo, ten den mě zmohl a nohy mě dost bolely...

V pondělí mě čekal, pokud dobře počítám už můj 4 test. První část výuky nás vždycky učitelka připraví na test a děláme opakování. A po přestávce test napíšeme. Conie nás vždycky dost dobře připraví, tak se mi test povedl a měl jsem něco málo přes  90%. Tak mám zatím ze všeho dobrý pocit. Ve škole to bylo zase fajn, akorát takový trošku mrtvější a dost nových tváří všude okolo, hodně lidí tento víkend odjelo. Dny teď začínají být víc stereotypní. Člověk nemá auto, takže žádné cestování, žádné nově věci a pátý týden to tu pro člověka už není nic moc novýho.  Těšil jsem se, že po škole půjdu na pláž, ale odpoledne se opět rozpršelo a bylo ošklivě. Takže nebylo nic moc co dělat a byl jsem v podstatě zavřený v pokoji a koukal na nějaké seriály. Pak za mnou přišel Ondra a přinesl mi chleba, ale ne žádný americký ale evropský, v podstatě český, chutná jak naše šumava. Byl totiž s rusy v ruském obchodě co je v Miami a oni ty rusové mají strašně moc podobných věcí a potravin. Takže to pro mě chutná jak náš chleba ! Hned jsem si dal půlku bochníku do mrazáku, abych to celé využil a nemusel vyhazovat. Taky jsem si po škole koupil v supermarketu teflonovou pánvičku za pár dolarů, protože to nádobí je tu šíleny a ikdyž chci udělat jen jednoduché míchané vajíčka, všechno se hned připálí. Dokonce jsem si naložil i utopence, ale ocet a místní uzeniny mi nepřijdou zrovna nějak chutný, tak uvidím, jaké budou, až se pořádně uleží, ale nadějně to moc nevidím.  Později večer jsme se pak na chvíli sešli u bazénu a povídali si. Přijel nějaký Turek od okurek, ale je celkem fajn a ani nevypadá jako Turek. Docela tak nějak přemýšlím, že jsem tu ještě nenarazil na žádného studenta ze severských států, jako je Norsko, Švédsko, Finsko atd. Tyhle národnosti sem snad vůbec nejezdí, zvláštní. Asi mají v svých zemích dobrou výuku angličtiny a nemají potřebu sem jezdit, nebo nevím.

Ve středu jsem byla škola opět fajn, hodně jsme si povídali o restauracích tady a o dávání spropitného a porovnávání tohoto zvyku s Evropou. Conie nám říkala, že tady je to asi uplně něco jiného. Číšnici mají třeba hodně nízký plat a celková jejich výplata se tedy točí okolo toho, kolik si vydělají hlavně na spropitném. Ten systém je tu tedy založený trošku jinak. V podstatě restaurace zaměstnávají číšniky jen za velmi nízké platy, se kterými je nemožné se uživit, číšnici tu tedy žijí jen ze spropitného. Kolikrát se tu setkáte i s tím, že spropitné máte rovnou započítané i v účtu, který vám přinesou. Vysvětlovali jsme jí, že u nás spropitné není považováno tak za „povinné“ jako tady, že u nás je to brané jako dobrá vůle, tady to má trošku jiný význam. Mají to tu prostě jinak zařízené. Číšníci tu prý mají třeba jen 50 kč/hod  (prý tu tohle zaměstnání dělají zejména nevzdělaní lidé) a jen díky spropitnému se uživí, to pak chápu i tu přehnanou posedlost okolo spropitného zde v USA. Hodně jsme si povídali, byla to naprosto uvolněná hodina. Connie zase pronesla pár vtipů a mě přijde vždycky hrozně komická a začnu se vždy hrozně smát. Ona má vždycky radost, že se tomu někdo směje tak mi vždycky děkuje, že díky mě si nepřipadá blbě, že má pak pocit, že se taky někdo jejím vtipům zasměje, protože já se taky chytnu všeho a ne každý je takové povahy. Je to milý :)

Po škole jsem na chvíli zašel na pláž, bylo pod mrakem ale i přesto člověk cítil jak sluníčko praží i přesto. Avšak později se zase přihnala bouřka a slejvák. Teď tu prší dost často a už není tak hezké počasí jako ze začátku mého pobytu. Byl jsem tedy spíš zase zavřený na pokoji ale udělal jsem si topinky ! z evropského chleba  a na chvíli se díky chuťovým buňkám ocitl jednou nohou doma:)

Jak já už se těším na tu naši zemičku a na všechny mé nejbližší ! už se to blíží :)