Ještě než jsem v úterý vyjel do školy autem, Ondra ze školy akorát přišel a poprosil mě, jestli bych ho nehodil do supermarketu, že tady k večeři pro lidi něco uvaří a že potřebuje nakoupit maso. Nakoupili jsme dva pořádný kousky hovězího a brambory. Hovězí chtěl upéct na žampionech a k tomu jako přílohu udělat bramborovou kaši. Vyhodil jsem ho s nákupem u rezidence a jel jsem s Victorem do školy.  Ondra mi poradil nějaký jiný parking, který je levnější. Našel jsem ho celkem snadno. Victor mi přispívá na parking, takže vždycky platíme na půl. Je to dost pohodlný jezdit takhle autem, nemusím pak čekat půl hodiny na autobsus.
První část výuky byla fakt nuda, kolikrát tu učitelku nějak nechápeme, co po nás chce a když se někdo baví, vynucuje si naprostý klid a zakazuje si povídat s ostatníma a pokaždé dodá, že pokud nás to nebaví, že můžeme jít pryč. Je to takový víc formální, takové že to člověku potom neutíká, netěší se tam a spíš si tam připadá víc jak na základce.  S naší původní učitelkou Renatou to bylo takový všechno přátelský, neformální, formou hry a legrace. Všechny to bavilo a člověk ani nevnímal, že je ve škole. Je to daný hlavně věkem. Renatě je 27 a té nové učitelce bude snad tak 70. Dokonce jsem zapomněl zmínit, že v pondělí jsme opět psali test a úterý (včera) jsme dostali výsledky. Měl jsem horší výsledek než minule, ale pořád to celkem stačí. Měl jsem 76% správně, tak jsem celkem spokojen. Po přestávce druhá část výuky už trošku zábavnější. Konečně do výuky zakomponovala taky hry a ne jen čtení z knihy. Když jsme ke konci výuky hráli nějakou novou hru, kladla nějaké kvízové otázky, ale nikdo jsem ji absolutně nerozuměl. Celkem těžké slova a má celkem zvláštní výslovnost a přízvuk. No když škola skončila, sjel jsem pak pro led do supermarketu, když mám to auto tak mi to cestou aspoň nestihne roztát :) Kolikrát má člověk si dát do pití led, tak konečně můžu.
Večer jsem navštívil Ondru na pokoji a koukal jak mu jde vaření. Krásně to tam vonělo, a když vyndal maso z trouby, vypadalo to úžasně a hlavně Evropsky ! Dokonce udělal i velkou mísu salátu. Maso pekl hodně hodin a ještě jsme čekali na ruské kamarády až přijedou z posilovny, nebo kde to byli. Během čekání jsme si povídali na balkóně a byla celkem legrace. Když jsme se všichni sešli, pomohl jsem Ondrovi snést všechno na stůl dolů k bazénu. Bylo nás tam asi 12 a všichni jsme společně začali hodovat. Bylo to naprosto skvělý, maso se skoro rozpadalo a bramborová kaše byla super ! Nevím jestli to měl opravdu tak dobrý, nebo mi jen už hodně moc chybí české jídlo, ale prostě jsem si strašně pochutnal. Pochválil jsem mu to a pak mu za to dal 5 dolarů. Měl jsem velkou porci a za takový jídlo bych dal v restauraci minimálně 10 a celý nákup jídla ho stál přes 60 dolarů, tak mu pak začal každý dávat peníze. Byl to příjemný večer.

Z úterý na středu sem nějak špatně spal. Navíc se mi zdál sen, že jsem se brodil řekou a kousnul mě had a přiběhl ke mě nějaký vietnamec a vysál mi z rány jed a já neumřel. Zjistil jsem, že se mi ten sen zdál takový sen už podruhé. Asi mám strach z hadů nebo nevím. Ve středu bylo pěkně ošklivo, vůbec nesvítilo sluníčko, bylo uplně zataženo ale zase aspon nebyl takový pařák, jen zase hrozné dusno. Před školou jsem se odhodlal jít k holiči. Měl jsem už týden vyhlídnutého jednoho v ulici kousek od školy. Měli tam takové ty správné staré křesla, které člověk zná z filmů. Vzal jsem auto a jel směrem tam, zaparkoval jsem kousek od toho v jedné postranní uličce. Naházel jsem mince do stojanu, kde je budík a předplácí se tam parkovné – určitě znáte z filmů. A pak šel do kadeřnictví. Zrovna neznám žádné slovíčka týkající se účesů nebo holičství. Když jsem vešel dovnitř. Byla tam nějaká paní, tak jsem jí  řekl, že bych chtěl ostříhat, ale že neumím moc anglicky takže.... a ona mi odpověděla že to není žádný problém a že zní jako bych anglicky uměl. Pak vyšla z nějakých zadních dveří další paní, moc příjemná a usměvavá, tak jsme se pozdravili a řekl jsem jí to samé a ona mě hned ochotně posadila. Pak se mě ptala jak to chci, tak jsem se jí snažil tak nějak říct, že po stranách to chci kratší a nahoře trošku delší a že si to pak češu nahoru a rukama jsem nad hlavou skládal ruce do trojúhelníku. Hned to pochopila a ještě než mě začla stříhat, poprosil jsem tu jinou paní, jestli by nás nevyfotila. Tak mám fotek z pravého amerického holičství. Pak se mě paní ptala odkud jsem a proč tu jsem. Tak jsem řekl, že z ČR a samozřejmě nevěděla. Prý nikdy nebyla mimo USA. Oni ty amíci to tady asi taky nemají moc lehký. Nemají moc peněz na cestování. Pak jsem jí řekl, že tu studuju angličtinu a ona že se jí líbí můj přízvuk. Oni američani strašně řeší přízvuk u angličtiny. Poznávají podle toho kdo odkud je a řekl bych, že to tu tvoří i trošku image člověka. Pak mi říkala anglické slovo pro ten styl mého účesu, snažila se mi ho hláskovat neboli spellovat. Ale ona to neuměla. Říkala mi, že se učí angličtinu taky celý život. Tak jsem nechápal a ptal se jí, odkud je a odpověděla mi, že z USA, z Mississipi. Takže normální Američanka a neumí hláskovat ve svém jazyce. Člověk se tu dozví zajímavé věci. Pak se mě ptala kolik mi je a jestli jsem už ženatý :D tak jsem řekl že ne, že jsem na to ještě mladý a začala mi říkat něco o svém synovi, že je stejně starý a že se prý vymlouvá na to samé. Tady je asi normální se ženit dřív, oni tu všichni nestudují a neprodlužují si mládí jako my v Evropě. Když mě ostříhala, namatlala mi okraje okolo vlasů holicí pěnou a pak vyndala břitvu a oholila mi okraje břitvou. Pak mi dokonce říkala, že je to nejstarší holičství ve Fort Lauderdale. No byl to zážitek, po ostříhaní mi řekla cenu 20 dolarů, což je celkem dražší než u nás, ale byla šikovná a myslím, že mě pochopila dobře a tedy i dobře ostříhala. Podala mi ruku a ptala se mě jak se řekne v našem jazyce „děkuji“, tak jsem jí řekl, že to nemá cenu, že to pro ní bude moc těžký říct a ona trvala na svém. Tak jsem jí to řekl a ona jen vytřeštila oči a řekla mi anglicky „bůh tě žehnej“ :D Zasmáli jsme se a já pak odešel.
Co se mi na té Americe líbí, že tady funguje naprosto dokonale pravidlo: náš zákazník – náš pán. Oni prostě jsou strašně příjemný, pokaždé když vejdete do krámu se vás hned ptají jak se máte a že ať neváháte se na ně obrátit kdyby cokoli jsme potřebovali. U nás tohle je jen v několika obchodech. Plno lidí je u nás otrávených a člověk vidí znuděný xichty, když někam vejde. Moc si ani nedokážu představit, kdyby se šel nějaký cizinec k nám ostříhat a oni by hned k němu takhle ochotně a mile přiskočili. Na tohle se tu snadno zvyká, na tu jejich usměvavost a ochotu.
Po holiči jsem vyjel pomalu do školy. Nová učitelka chtěla vidět nějaké video o mé zemi, tak jsem jí opět pustil video o pivařském národě ČR. Moc mi za něj děkovala a přišlo jí to zajímavé. Tak  jsem ČR a naše pivo vtloukl do hlavy dalšímu človíčkovi :D Do třídy při hodině pak přišla paní z kanceláře a říkala komu se na základě žádosti mění výuka z odpolední na dopolední, tak mi to už naštěstí změnili !!! Sice nedostanu jako učitelku Renatu, ale nějakou Conie. Je to černoška a prý je dobrá a strašně milá. Shodou okolností, když jsme seděli večer u bazénu, přišla Conie ještě s pár lidma do rezidence a chvíli tu seděli a popíjeli s námi. Tak jsem se s ní podal ruku a představil.Je to správná americká černoška – myslím proporcionálně. Oni občas ty mladý lidi co dělají ve škole zajdou sem na rezidenci a baví se tu se studentama a popíjí s nimi. Je to fajn....