Tak v pátek se nic zajímavého neudálo. Ráno jsem byl před školou chvíli na pláži a pak jsme jeli do školy. Při hodině znovu přišla paní z kanceláře a potvrdila některým z nás změnu času výuky, tak už to mám černé na bílém, že od pondělí budu chodit od rána. Po přestávce druhá část hodiny byla naprosto příšerná. Učitelka se nám omluvila s tím, že nemá nic na tuto část výuky pro nás připravené a že přinesla hry a nebo jestli si chcem povídat. Všichni byli ale tak strašně znuděný, že se nikdo ničeho nechytnul a jen jsme na ní civěli. Pak nám pouštěla nějaké nudné seriály na internetu. Pak tam byli chvíle, kdy jsme jeden koukali na druhého a jen čekali, kdy už ta výuka konečně skončí. Ke konci té šílené nudy nás donutila hrát nějakou americkou obdobu člověče nezlob se a nějaké další hry. Když to konečně skončilo, řekl jsem si, že jsem opravdu rád, že měním znovu učitelku, protože tohle je opravdu otřesný. Musím se sice přiznat, že chvílema mi jí bylo líto, vypadala bezradně, ale ona nemá vůbec vlohy učit nebo se věnovat nějakému kolektivu. V pátek večer jsme šly na chvíli do místního baru. Nebo to možná spíš byla diskotéka, ale byli jsme tam jen chvíli. Nic speciálního to nebylo.
V sobotu jsme si trošku přispali a nikam se nehnali. Vstávali jsme asi v 10:00. Měli jsme v plánu jet na krokodýly. Dopoledne byl Victor nějaký naštvaný, tak jsem se ptal co mu je, pak mi řekl, že tady včera večer u bazénu nějaký jiný francouz obvinil z krádeže mobilu a kreditky, kterou měl v batohu a ten měl pod židlí, kde seděl zrovna Victor. Prý se s ním chtěl dokonce prát a Victora naštvalo a celkem vzalo, že ho někdo pro něco takového obvinil. Sám mi vysvětloval, že vlastní dost drahé věci a nepotřebuje nic krást, proč by to dělal. Ten kluk co ho obvinil nebydlí v rezidenci, ale chodil se mnou do třídy, je to jeden z těch puberťáků a byl opilej, tak si tady na Victora dovoloval. Prý do něj strkal a chtěl se prát, pak ale přišli ruský kamarádi od nás z rezidence a zastali se ho a toho blba vyhnali.
Pak jsme začali plánovat náš výlet. Zjistili jsme totiž, že národní park Everglades, ve kterém jsou mokřiny a krokodýly, je opravdu velký a je tam spoustu různých firem, poskytující tyhle výlety. Nakonec jsme zjistili název toho místa, kde přesně byla Sofia a líbilo se jí to tam. Vyhledali jsme adresu a kde je to a mapě. Pořádně jsem se kouknul na mapu a snažil si zapamatovat cestu až tam. Začal jsem litovat, že nemám GPS, i když zatím jsem se tu orientoval celkem dobře. Po dvanácté jsme vyrazili a ještě u školy vyzvedli Sebastiana a jednoho dalšího francouzkýho kluka, kteří mě poprosili, jestli by nemohli jet s námi. Tak jsme vyjeli západním směrem, směrem od oceánu do vnitrozemí. Jeli jsme asi hodinu, za chvíli začala mizet civilizace a člověk měl před sebou dlouhé kilometry naprosto rovné dálnice. Nechci se chválit, ale trefil jsem do cíle bez jediného zaváhání, tak jsem se pak poplácal po zádech :D Protože, oni ty žabaři z Francie si akorát sednou a nemají nějak snahu navigovat, asi berou za samozřejmost, že vím kde na Floridě co je. Když jsme přijeli do parku, všude okolo začínaly velké mokřiny. Zaparkovali jsme a šli jsme do takového domečku pro lístky, kde jsme si chtěli koupit lístky na jízdu po mokřinách, po kterých vás vozí tzv. vzdušné lodě, takové vznášedla. Lodě jsou poháněné velkými „větráky“ takže to nijak neznečišťuje a nenarušuje životní prostředí mokřin. Po zakoupení lístků, jsme šli směrem k molu, kde byly zaparkované vznášedla. Do jednoho z nich jsme na pokyn pilota usedli a já jsem naštěstí vychytal sezení na kraji, tak jsem byl spokojený, že uvidím nejlíp a budu mít pěkné fotky. Po chvíli jsme vyrazili do centra samotných bažin a mokřin. Loď dělala neskutečný hluk, je sice zajímavé že neničí nějak životní prostředí, ale říkal jsem si, že s tímto hlukem, akorát všechny krokodýly vyplašíme. Chvíli jsme jezdili po mokřinách, pilot vždycky někde zastavil, něco pronesl anglicky a pak se zase rozjel. Na některých úsecích jezdil opravdu rychle. Překvapilo mě až jak rychle může ta loď jezdit. Klouzali jsme se po vodě asi 20 minut a nikde pořád žádný krokodýl. Tak jsme si říkali, jestli vůbec nějakého uvidíme. Tak jsme si prohlíželi aspoň přírodu a moře leknínů co tam bylo. Po chvilce jsme naštěstí konečně potkali krokodýla. On se ani nebál té lodi, asi jsou už zvyklí. Celá loď začla šílet a krokodýla si fotit. Po chvíli jsem začal litovat, že sedím na kraji. Paluba lodi je hodně nízká a krokodýl připlul až k nám a říkal jsem si, že by pro něj zrovna asi nebyl problém skočit k nám na palubu. Byl to zajímavý zážitek. Chvíli jsme zase brouzdali po mokřinách a pak jsme viděli ještě dva krokodýli. Pak jsme viděli takové malinké mláďátko, vypadal dokonce roztomile. Ale jinak jsem si říkal, že život krokodýla musí být šíleně nudný. Oni jen splývají na hladině a čumí. Po chvilce jsme se vrátili zpátky k molu odkud jsme vypluli a vylodili se. Pak jsme šli do malinké zoo, co tam byla. Měli tam zavřených několik krokodýlů a hned tu naší skupinku co byla na lodi uvítal takový správný týpek. Zeptal se nás jestli chceme ukázat show s krokodýlama anebo jestli chceme ukázat a něco říct o největším krokodýlovi, kterého tam mají. Že když jsou malé skupiny tak je to možné. Každému to bylo tak nějak jedno a tak sám zvolil nám něco povědět o tom největším a šel směrem k velké kleci, kde ležel obří krokodýl. Byl starý 65 let a fakt velký. Vlez k němu a začal nám o něm něco vyprávět a pak ho různě provokoval a krokodýl začal různě chrčet a funět a otvírat obří tlamu. To byly zvuky, že jsem čekal kdy se vrhne na toho chlápka a sní ho, teď měli v všichni vyndané foťáky a točili si to. Mě ten chlap připomínal ty blázny z těch přírodopisných televizních kanálů, jak sáhnou v přírodě na cokoli a cokoliv snědí. Pak se ptal, jestli někdo chce udělat fotky, tak jsme mu dali foťák a udělal nám pár fotek zblízka. Když show skončila, došel pro malinkého krokodýlka, kterého si můžete za 5 dolarů pochovat a vyfotit se s ním. Z kluků jsem byl jediný, který do toho šel. Ostatní se drželi stranou. Ale kdy má člověk v životě možnost se vyfotit s krokodýlem? Když mi dal krokodýlka do ruky, byl to zvláštní pocit. Tlamu měl obvázanou páskou, aby nemohl kousat, protože i když je to mládě, kousne vás v mžiku a můžete mít do konce života ošklivou vzpomínku. Kůže krokodýla je na dotyk nepopsatelná, ale bude to asi nejvíc podobné kůži hada. Jak jsem ho držel, Victor mě fotil a po chvíli všichni začali křičet „óóó“. A pak jsem si všiml, že krokodýlek mě počůral nebo teda spíš mě to minulo, ale trochu se mu to povedlo. Tak jsme se všichni zasmáli a samozřejmě jsem to musel být já komu se to muselo stát. Ale tak zase, kdo se může pochlubit tím, že ho počůral krokodýl ? :D
Pak jsme začali plánovat náš výlet. Zjistili jsme totiž, že národní park Everglades, ve kterém jsou mokřiny a krokodýly, je opravdu velký a je tam spoustu různých firem, poskytující tyhle výlety. Nakonec jsme zjistili název toho místa, kde přesně byla Sofia a líbilo se jí to tam. Vyhledali jsme adresu a kde je to a mapě. Pořádně jsem se kouknul na mapu a snažil si zapamatovat cestu až tam. Začal jsem litovat, že nemám GPS, i když zatím jsem se tu orientoval celkem dobře. Po dvanácté jsme vyrazili a ještě u školy vyzvedli Sebastiana a jednoho dalšího francouzkýho kluka, kteří mě poprosili, jestli by nemohli jet s námi. Tak jsme vyjeli západním směrem, směrem od oceánu do vnitrozemí. Jeli jsme asi hodinu, za chvíli začala mizet civilizace a člověk měl před sebou dlouhé kilometry naprosto rovné dálnice. Nechci se chválit, ale trefil jsem do cíle bez jediného zaváhání, tak jsem se pak poplácal po zádech :D Protože, oni ty žabaři z Francie si akorát sednou a nemají nějak snahu navigovat, asi berou za samozřejmost, že vím kde na Floridě co je. Když jsme přijeli do parku, všude okolo začínaly velké mokřiny. Zaparkovali jsme a šli jsme do takového domečku pro lístky, kde jsme si chtěli koupit lístky na jízdu po mokřinách, po kterých vás vozí tzv. vzdušné lodě, takové vznášedla. Lodě jsou poháněné velkými „větráky“ takže to nijak neznečišťuje a nenarušuje životní prostředí mokřin. Po zakoupení lístků, jsme šli směrem k molu, kde byly zaparkované vznášedla. Do jednoho z nich jsme na pokyn pilota usedli a já jsem naštěstí vychytal sezení na kraji, tak jsem byl spokojený, že uvidím nejlíp a budu mít pěkné fotky. Po chvíli jsme vyrazili do centra samotných bažin a mokřin. Loď dělala neskutečný hluk, je sice zajímavé že neničí nějak životní prostředí, ale říkal jsem si, že s tímto hlukem, akorát všechny krokodýly vyplašíme. Chvíli jsme jezdili po mokřinách, pilot vždycky někde zastavil, něco pronesl anglicky a pak se zase rozjel. Na některých úsecích jezdil opravdu rychle. Překvapilo mě až jak rychle může ta loď jezdit. Klouzali jsme se po vodě asi 20 minut a nikde pořád žádný krokodýl. Tak jsme si říkali, jestli vůbec nějakého uvidíme. Tak jsme si prohlíželi aspoň přírodu a moře leknínů co tam bylo. Po chvilce jsme naštěstí konečně potkali krokodýla. On se ani nebál té lodi, asi jsou už zvyklí. Celá loď začla šílet a krokodýla si fotit. Po chvíli jsem začal litovat, že sedím na kraji. Paluba lodi je hodně nízká a krokodýl připlul až k nám a říkal jsem si, že by pro něj zrovna asi nebyl problém skočit k nám na palubu. Byl to zajímavý zážitek. Chvíli jsme zase brouzdali po mokřinách a pak jsme viděli ještě dva krokodýli. Pak jsme viděli takové malinké mláďátko, vypadal dokonce roztomile. Ale jinak jsem si říkal, že život krokodýla musí být šíleně nudný. Oni jen splývají na hladině a čumí. Po chvilce jsme se vrátili zpátky k molu odkud jsme vypluli a vylodili se. Pak jsme šli do malinké zoo, co tam byla. Měli tam zavřených několik krokodýlů a hned tu naší skupinku co byla na lodi uvítal takový správný týpek. Zeptal se nás jestli chceme ukázat show s krokodýlama anebo jestli chceme ukázat a něco říct o největším krokodýlovi, kterého tam mají. Že když jsou malé skupiny tak je to možné. Každému to bylo tak nějak jedno a tak sám zvolil nám něco povědět o tom největším a šel směrem k velké kleci, kde ležel obří krokodýl. Byl starý 65 let a fakt velký. Vlez k němu a začal nám o něm něco vyprávět a pak ho různě provokoval a krokodýl začal různě chrčet a funět a otvírat obří tlamu. To byly zvuky, že jsem čekal kdy se vrhne na toho chlápka a sní ho, teď měli v všichni vyndané foťáky a točili si to. Mě ten chlap připomínal ty blázny z těch přírodopisných televizních kanálů, jak sáhnou v přírodě na cokoli a cokoliv snědí. Pak se ptal, jestli někdo chce udělat fotky, tak jsme mu dali foťák a udělal nám pár fotek zblízka. Když show skončila, došel pro malinkého krokodýlka, kterého si můžete za 5 dolarů pochovat a vyfotit se s ním. Z kluků jsem byl jediný, který do toho šel. Ostatní se drželi stranou. Ale kdy má člověk v životě možnost se vyfotit s krokodýlem? Když mi dal krokodýlka do ruky, byl to zvláštní pocit. Tlamu měl obvázanou páskou, aby nemohl kousat, protože i když je to mládě, kousne vás v mžiku a můžete mít do konce života ošklivou vzpomínku. Kůže krokodýla je na dotyk nepopsatelná, ale bude to asi nejvíc podobné kůži hada. Jak jsem ho držel, Victor mě fotil a po chvíli všichni začali křičet „óóó“. A pak jsem si všiml, že krokodýlek mě počůral nebo teda spíš mě to minulo, ale trochu se mu to povedlo. Tak jsme se všichni zasmáli a samozřejmě jsem to musel být já komu se to muselo stát. Ale tak zase, kdo se může pochlubit tím, že ho počůral krokodýl ? :D
Potom chlápek řekl, že pokud máme čas, ať zůstaneme na ještě malou show s ostatníma krokodýlama. Vlezl do takové ohrady a tam měl v bazénku asi 6 krokodýlů. Vlezl dovnitř, začal jednoho tahat za ocas z vody, otevírat a zavírat mu tlamu. Pak mu ji otevíral a dával do ní svou ruku, v tu ránu krokodýl sklapl, ale ten „gatorboy“ (jak si tito ošetřovatelé krokodýlů říkají) stihl vmžiku s rukou ucuknout. Nevím co by se stalo kdyby to nestihl, ale troufám si hádat, že by o tu ruku přišel. Krokodýli mají totiž neuvěřitelně silný stisk v tlamě. Avšak opačnou sílu nemají – tedy mají malou sílu otevřít tlamu. Pak ukázal dalších pár kousků, při kterých jsme všichni trnuli hrůzou, protože jsme fakt čekali kdy uvidíme záplavu krve, dokonce bych řekl, že kolikrát měl štěstí, protože tomu krokodýlovi dával různě pusy a měl kolikrát co dělat aby stihl uhnout hlavou. Já tyhle lidi nepochopím, to jsou lidi, kteří asi nemají co ztratit, nebo jsou to prostě jen blázni. Ale byl to fakt všechno velký zážitek a byl to povedený výlet. Pak jsme všichni nasedli do auta a jeli domů.
Večer mě Victor přemluvil, jestli nepůjdem do kina. Říkal jsem si, že je to zbytečné, že stejně ničemu nebudem rozumět. Ale tak říkal jsem si, že zase v USA jsem v kině nikdy nebyl, tak jsme zašli na nějaký film co u nás ještě ani není. Jmenoval se Captain America a bylo to scifi, což moc nemusím, ale jsou v tom filmu pěkné filmové efekty. Jinak kina si myslím, že máme určitě hezčí, než to ve kterém jsme byli. Jediné co se mi na tom líbilo bylo to, že plátno je vyvýšené, takže i když sedíte až nahoře, můžete se pohodlně usadit a máte plátno pořád v úrovni pohledu. U nás když si opřu hlavu a takzvaně se natáhnu, nevidím tak dobře. Jinak filmu jsem samozřejmě moc nerozuměl, něco malinko jo, ale kino nebylo ani nic moc ozvučené, takže když mluvili, měl jsem problémy je pořádně slyšet. Možná, že kdyby byl lepší zvuk, rozuměli bychom trošku líp. Člověk pochopil hlavně dost věcí z toho co viděl, takže zase že bych vůbec nevěděl o co jde, to ne.
V neděli jsme se rozhodli, že navšítíme nákupní centrum, ve kterém jsme byli úplně první den se školou. Victor příští víkend odjíždí, tak si chtěl ještě něco nakoupit a já si chtěl koupit boty. Okolo poledního jsme vyjeli a udělali ještě tenhle „výlet“ protože v pondělí už vracím auto. Bylo to celkem daleko, asi hodinu autem a trošku jsem bloudil, ale nakonec se mi povedlo dorazit na místo. Nákupní centrum se jmenuje Aventura Mall a je to opravdu velký a odpoledne se to neskutečně zaplnilo lidmi. Až jsem pak byl z toho úplně otrávený a opět jsem zjistil jak nenávidím lidi :D To neznamená, že bych neměl rád vás, ale však víte jak to myslím :)) Tak nějak jsme tam strávili celé odpoledne, protože tady v USA to ani jinak nejde. Já jsem sehnal konečně nové boty od Adidasu v přepočtu za 1000 Kč, u nás bych sehnal stejné za 2000 a více. Takže jsem spokojený. Victor si nakoupil také co potřeboval a pak jsme jeli domů. Na večer jsme byli doma. Při těchto všech cestách autem po Floridě jsem zjistil, že bych tu už nemohl bydlet jen z hlediska automobilové dopravy. Já tu naprosto šílím a rozčiluju se v autě ještě víc, než u nás v ČR. Lidi jsou tu při přejezdu z pruhu do pruhu naprosto neochotný vás pustit, takže musíte přidat ještě víc drzosti a agresivity, než je tomu u nás. Další co tu nemůžu vystát, jezdí tu neskutečně pomalu, ale když říkám pomalu, myslím tim opravdu šnečí rychlost. Tady jedete městem po přepočtu na km/h kolikrát i 30 km/h a nikomu to nepřijde divný. Všichni se táhnou jak šneci, jeden za druhým a ani jim to nepřijde divný. Já mám pocit, že ztrácím neskutečně čas a v tom autě pomalu stárnu. Než se na zelené rozjedou, stihnu pomalu znovu červenou. Nebo se prostě jen tak zastaví na silnici a začnou kecat z okýnka s jiným řidičem nebo chodcem. Já tu mam ruku pořád na klaksonu a troubím, protože mě tohle úplně neskutečně ničí a nadávám v autě česky a Victor se mi vždycky směje a začne nadávat schválně francouzky :D Už vím, proč říkají, že pro Američany je auto druhým domovem. Tempem a rychlostí, kterou jezdí, by si člověk stihl přečíst noviny, oholit se nebo se navečeřet. Oni tu maj i nižší dovolené rychlosti než u nás. V obci tu není 50 km/h ale v přepočtu skoro 40 km/h a teď oni aby náhodou nejeli více, jedou třeba 30 km/h a mě se z toho vaří krev. Zlatá Evropa – chybíš mi !!!
